S přibývajícím věkem se nám zapomínání každodenních rutinních činností může zdát nepříjemné nebo dokonce trochu děsivé. Je to však normální součást paměti, protože nám umožňuje přidávat nové informace. Odborníci tvrdí, že naše paměť není tak bezpečná, jak si myslíme. Jaká míra zapomínání je však považována za normální?
Dr. Alexander Easton, profesor psychologie na Durhamské univerzitě, ve svém článku v časopise The Conversation vysvětluje, kdy paměť funguje jako hodinky a kdy by měl být její úpadek znepokojující.
Proč mozek funguje?
Nejprve vysvětluje, že náš mozek se musí naučit (zakódovat) to, co si pamatujeme, uchovat to v bezpečí (uložit) a v případě potřeby to znovu vyvolat (načíst). V kterémkoli bodě tohoto procesu může dojít k zapomínání. Nemůžeme zpracovat všechny smyslové informace, když se poprvé dostanou do mozku. Místo toho používáme pozornost k filtrování informací, abychom mohli identifikovat a zpracovat to podstatné. Tento proces znamená, že při kódování svých zážitků obvykle kódujeme věci, kterým věnujeme pozornost.
Například proto, že věnujeme pozornost něčemu jinému a nikdy nekódujeme jména lidí, s nimiž jsme seznámeni na společenské akci, nikdy si jejich jména nezapamatujeme. Jedná se o selhání paměti, které je však poměrně běžné a časté.
Paměť vyžaduje cvik. Často si přehráváme vzpomínky, které vydrží nejdéle. Dalším zdrojem zapomínání každodenní rutiny však může být potřeba praxe. Například můžeme kódovat, kde zaparkovat auto v supermarketu, ale když jdeme dovnitř, jsme zaneprázdněni nácvikem jiných věcí, které si potřebujeme zapamatovat. V důsledku toho můžeme zapomenout, kde auto stojí.
To však poukazuje na další rys zapomínání: můžeme zapomenout některé informace, ale pamatujeme si ty nejdůležitější. Když odcházíme z obchodu a nemůžeme si vzpomenout, kde jsme zaparkovali auto, pravděpodobně si vzpomeneme, zda to bylo vlevo nebo vpravo od dveří obchodu, na okraji parkoviště nebo uprostřed. V důsledku toho můžeme hledat v relativně dobře vymezené oblasti, místo abychom při hledání bloudili po celém parkovišti.
Umístění času v paměti
S přibývajícím věkem paměť slábne, ale ne vždy je to problém. Profesor říká, že po určitém věku máme mnoho zážitků a tyto zážitky mají mnoho společných prvků, což ještě více ztěžuje jejich rozlišení v naší paměti. Vyhledávání informací se kvůli tomuto překrývání vzpomínek časem stává obtížnějším.
Kromě toho rozhodování nemusí být nutně ovlivněno zapomínáním dat nebo jmen. Starší lidé mohou mít hluboké znalosti a dobrou intuici, které mohou pomoci těmto výpadkům paměti čelit. Existují samozřejmě i příznaky většího problému, jako je opakování stejných otázek nebo to, že někdo zapomene používat nůž a vidličku. Podobně je známkou toho, že máte potíže s používáním signálů z prostředí, abyste si zapamatovali, jak se pohybovat, zapomínání orientace ve velmi známých oblastech.
